Truman Capote-Snídaně u Tiffanyho
17. února 2008 v 20:57
|
Literatura
Chtěla bych se jmenovat Holiday, stejně jako hlavní hrdinka téhle opravdu tenounké knížečky. Zprvu jsem byla poněkud skeptická, ale nakonec jsem brečela jako želva... Co říct a přitom neprozradit mnoho? Holiday Golightly je cestovatelka, vlastně spíš by jí chtěla být, jednou, proto si nechala na svou vizitku na zvonek napsat právě tento titul. Ta vizitka je od Tiffanyho, víc si může takovéto děvče těžko dovolit... Můj první dojem z Holly byl jasný-mrcha, ten typ, který muži milují a ženy nenávidí a vzhledem k tomu, že patřím k té druhé skupině, co jiného mi zbývalo. Je to prostě holka co má všechno, co chce, aniž by se o to musela přičinit něčím jiným než svým vzhledem a vyzývavým chováním... Ale nakonec i mě přesvědčila.
Takhle knížka prostě stojí za přečtení, vždyť na těch 80 stránek stačí jeden večer...
Koncert 15.2. v 007
17. února 2008 v 20:47
|
Muzika
Ano, tak tohle byl opravdu zážitek od začátku až do konce. Hned cestou od autobusu jsme potkaly snad celou vietnamskou fotbalovou reprezentaci, připravující se na letní olympiádu (už jen ta zima určitě ty nejslabší jedince sama vyřadila, tudíž mohu s určitostí říct, že Vietnamci jsou skvěle připraveni:-). Samotný klub 007 mě velmi překvapil, zda příjemně či naopak, o tom raději pomlčím...Především se hned na první pohled zdálo, že mužské pohlaví je tady v převaze, což je úkaz srovnatelný s nálezem krokodýla na pražském sídlišti, nicméně postupem večera se rozdíly poněkud setřely. Na první poslech měl zase člověk pocit, že se ocitl mezi samými Američany...to také není úplně špatné.
Ale k samotnému programu večera. Předně nutno podotknout, že folkový zpěvák Austin Lucas je daleko lepší, než jsem byla ochotna předpokládat:-) Už si sháním jeho CD. Co říci k Oh no! Oh my!? Prostě pecka, především samozřejmě songy Walk in the park a Farewell to all my friends. Oba dostupné na last.fm
Koncert 13.2. Lucerna Music Bar
17. února 2008 v 20:36
|
Muzika
Vydala jsem se na koncert mé oblíbené kapely Roe-deer. Nutno samozřejmě podotknout, že jsem nebyla sama, ale jako vždy jsme šly v naší pětici... Musím říst, že jsem se těšila, ale přece jen jsem nepředpokládala takovou bonbu, jaká se to ukázala být. První totiž vystupovali naši staří známí Fortunas favourites z Rakouska, nicméně na jejich loňský koncert na jarním Sázava festu jsem si už právě moc nevzpomínala. No jo, když je někdo na koncertě celou noc, stěží si pak pamatuje, že tam vůbec byl... Ale abych se vrátila k tématu-Fortunas byli naprosto úžasní, tak úžasní, že jsem se dokonce (po velmi, velmi dlouhém rozvažování a přípravě, která mi zabrala téměř celé vystoupení Roe-deer) odhodlala a své nadšení vyjádřila nahlas směrem k frontmanovi oné kapely. Adrenalin ze mě vyprchával ještě dost dlouho a musím říct, že pocitu vyprchávajícího adrenalinu se máloco vyrovná:-)